🐝 Jak to všechno začalo

 

Říká se, že ty nejzajímavější začátky přicházejí v době dramatických konců. V době, kdy se boří stará přesvědčení a zajeté koleje nikam nevedou. Sedím poslední den ve své kanceláři, právě jsem se rozloučil s týmem, který jsem vedl posledních pět let, s rodinnou firmou, kde jsem byl posledních dvanáct let. S místem, kde jsem zažil hodně. S lidmi, kteří mě mnohému naučili, s prostředím, kam jsem silně cítil, že nepatřím. Je to o to těžší, že rozhodnutí nebylo moje, věci se prostě tak staly. Vnímám to v rozpacích mezi zradou a propuštěním z vězení práce, která mě vlastně nikdy úplně nebavila... 

Zéland, místo co se dostane pod kůži  

Najednou telefon nezvoní, maily nechodí, nikdo nic nepotřebuje a můj status důležitosti a nenahraditelnosti se pomalu rozpouští. Škatulka se rozpadá, na začátku nevím co s tím a tak přijde jedno velké rozhodnutí a to hledat odpovědi na cestách... Roman, parťák co stál po boku v těch nejtěžších chvílích a ustál nepředstavitelné přece odjel na Zéland a pořád vyprávěl o včelách, medu, lidech a hlavně Luďkovi, tak balíme kufry a míříme do světa. Stříhneme si odpočinkové Thajsko a pak do ráje. Teda představovali jsme si ho jinak. Na letišti v Christchurchi je 8 stupňů a leje. Ale Zéland se hned vytasí s milou skoro kouzelnou babičkou, co nám věnuje deštník a zase zmizí. Naše malé autíčko čeká na parkovišti, odemčené s klíčem na sedadle řidiče. Na karavan je opravdu maličký. Je zima a nemá zásuvku, jen přímotop. Není čas na návody, začíná se stmívat, hledáme místo na nocleh v autě, neumíme ho složit proto spím na zemi, vítr fouká tak silně, že musíme auto natočit čumákem aby se nepřevrátilo. Začátek je sakra silnej, v hlavě si povídám s Romanem a úplně ho nechválím. 

Jenomže ráno už na nás čeká sluníčko, dáváme si skvělou snídani a ještě lepší kafe. Vyrážíme z jihu na sever, projíždíme kouzelnou krajinou, je to naprosto nepopsatelné, prostředí se tak rychle mění, že ani nestačíme hodnotit, kde je to krásnější. Jedno místo ale zůstane na vždy a to příjezd k Mount Cook, nekonečné jezero, modrá obloha, silnice z katalogu, kterou si užíváme i šnečí jízdou v našem mini obytňáčku co žere 10 na sto. Kemp pod nejvyšší horou země pána prstenů, rozlučka a jede se dál. Konečně se odhodlávám zavolat Luďkovi, povídáme si hodně dlouho a plánujeme návštěvu. Jsme na jižním ostrově a Luděk na severu severního, čas máme, tak jedem. 

V přístavu, v jediném místě, kde se dostanete z jižního na severní ostrov trajektem nám milá paní v oficu říká, že ze 4 lodí jezdí jedna (toto je pro Zéland typické jsme později zjistili) a že je totálně vyprodáno další 3 týdny. Po česku zmatkujeme, dramatizujeme a pak nám stejně nezbývá to vyřešit. Koupit letenky, vrátit auto, půjčit jiné a jet dál. Povedlo se, auto je dvakrát větší, komfort jen s jediným malým háčkem a to je šváb obřích rozměrů co leze Majdě, mé úžasné ženě a ta se ho s ledovým klidem zbaví a pak teprve začne ječet. Toto zdržení nám bohužel nedovoluje dojet až na sever severu k Luďkovi tak si slíbíme, že se uvidíme v čechách. 

Procestovali jsme potom řadu dalších míst a zemí, zkusili mnoho kultur ale Zéland se svými kopečky, kopci, horami, pobřežími, lidmi, včelami, medem, kafem, levandulí, stromy a českou stopou nám učaroval a zůstal pod kůží a v srdci. Určitě se sem ještě vrátíme řekli jsme si na letišti v Auclandu. 

Myšlenka, která změnila všechno

Sedíme v naší oblíbené kavárně v Plzni, Luděk s rodinou je zpět. Povídáme si a najednou vznikne myšlenka, že jeho med přivezeme do čech. S Romanem se jí chytneme, Luďkovi se taky líbí, podáváme si ruku a jdeme na to. Takže včely, co je to za blbost říkají mnozí a ještě z Nového Zélandu, kde stojí manuka násobky našeho medu proč to panebože chceš dělat. Jenže Ti co to říkají tam nebyli, neochutnali, nepřivoněli neví, jak moc je manuka v lidech na druhé straně světa zakořeněná, jak moc věří a umí s manukou pracovat tak, aby pomáhala, neví kolik dřiny za tím vším je. Mě stačila ochutnávka toho všeho a najednou si mě to zavolalo a věděl jsem, že se na Zéland vrátím, že Luďkovi pomůžu splnit sen českého kluka co to zvládnul a vybudoval co vybudovat chtěl a měl v zemi, kde se lenost neodpouští. On by to nerad slyšel a zatím tomu nevěří, ale já tuším, že mám vedle sebe jednoho z největších odborníků na včelaření vůbec, ne teoretik ale praktik, člověk, který tráví spoustu hodin denně bez ohledu na víkendy a svátky u včel, ne proto, že musí ale proto, že to miluje...

Tak se nám to pomalu rozjíždí, zakládáme eshop, odvoláváme první zákazníky, do týmu přibude Víťa, rozdělujeme si práci. Přichází první výzvy první miniúspěchy, spousta překážek, hledání cest, vnucování, připomínání, opakování, bojujeme. Pokračujeme v příběhu a cesta vede opět na Zéland, mluvím často o včelách a medu ale jsou to převzaté zkušenosti od Luďka, to co on vypráví to na co se ptám, je na čase aby se ze slov staly činy. Je rozhodnuto, jedeme na Zéland znovu, tentokrát jen tam, k Luďkovi domů, budeme včelařit, chodit do školky, prostě žít na druhé straně světa a to tři měsíce. 

Ze slov se staly činy

Opouštíme zasněžené čechy, cesta je tentokrát přímo a o to únavnější, zalajdačil jsem možnost odpočinout si v hotelu, tak si to s Majdou dáváme pěkně durch, máme toho plný tenisky, osm hodin do dubaje tam deset hodin v salonku (Matylda spokojeně spí skoro celou dobu) a pak dalších 17 do Auclandu. Káva na letišti nám pomáhá se trochu zmátořit a to už na nás mává usměvavá Tami s Niky, už jen 4 hodiny v aute a jsme na místě. 

Hned druhý den po příletu, ještě v superjetlegu poprvé oblékám včelařský oblek a jdeme sbírat med. Těším se protože nevím co mě čeká. Po cestě se kochám krajinou, kterou Luděk už ani nevnímá. Dojedeme na místo a jde se na to, sbíráme med. Jeden box má 20kg je jich tu třicet dva, každý se musí přenést na pick up, protože nic jiného neumím tak nosím. Máme hotovo, jedeme na další místo a to samé, dnes jsem nanosil 64x20kg a skládal do auta nad hlavu, zatím jsem nikdy nespálil tolik kalorií v jeden den. Luďkovo denní chleba a to zdaleka není ještě ta nejtěžší práce. Vracíme se zpět, jsem ko. Jak poznamenal jeden náš oblíbený hater na sociálních sítích: konečně ta lemra z kanclu něco dělá.... Pracovní den nekončí ještě vyložit. Luděk si toto dává dnes již po druhé protože byl před tím ráno v práci..., nechápu. Stále se usmívá, pracuje bez rukavic. Opět nechápu. Jsme doma, vykládáme auto jdu si lehnout. 

První den včelařem na Novém Zélandu

Další den jdeme opět do akce, já teda jen jednu směnu po Luďkovo návratu z práce. Mezitím jsme se zabydleli v karavanu. S Majdou obdivujeme, jak nás Luďkova rodina přijala a pustila do svého života i prostoru. Sdílíme jednu koupelnu, jeden obývák. Postupně se snažíme pomoct, jak jen můžeme. Učíme se nakupovat, hodně griluju, je tu skvělý maso za pár kaček, Luděk zvyklý na nutelu s toustem z toho má radost. Jezdíme na včely, těžko si zvykám na žihadla, učím se, pozoruji. Na začátku jsem v plástvi nepoznal včelu od trubce, královnu jsem marně hledal, všechno mi připadalo stejné ale čím více času trávíme u včel tím víc mi to dává smysl. Každé naše stanoviště po zélandskou včelařinou site má šestnáct včelstev. Snažím se na všechno ptát a hlavně Luďka nebrzdit protože jeho práce je koncert, všechno odsejpá a většinou u včel netrávíme víc času než pár hodin. 

Práce u včel nečeká na vhodné počasí na Zélandu to není koníček, jde se když prší, když fouká, když je chladno, když je cyklon, jde se za tmy jde se brzy ráno. Ale stojí to za to. V medu od Luďka totiž najdete kombinaci péče, poctivosti, tvrdé práce, profesionality a hlavně lásky k řemeslu. Najdete v něm esenci míst, ze kterých pochází a můžete tak ochutnat Zéland přímo u Vás doma a o to nám šlo především, přivést kousek toho všeho k nám domů, pro nás pro Vás...

Tři měsíce na Zélandu utekly jako voda, před odletem bych to nikdy neřekl nahlas protože jsem odjel hledat nové místo na život ale těším se a to hodně zpátky domů, zpátky do Čech, máme úžasnou zemi plnou úžasných lidí a Ty mi tady chybějí nejvíc, rozhodujeme se, že i u nás doma začneme včelařit a to pořádně, takže se můžete těšit i na náš domácí jedinečný med u nás v Morethanhoney.